Druhá kapitola - Podivná slova, podivný muž.

27. března 2017 v 20:05 | Kai-san |  Little Red Riding Hood
Druhá kapitola z povídky, na kterou jsem celkem pyšný. :D
Tak si ji užijte. :)


"Co se vlastně stalo, mohu-li se otázati?" pronesl do hrobového ticha čarodějův druh. Armin okamžitě střelil svým okouzlujícím pohledem po svém křtěnci a vyčkával na odpověď. "Nemám tušení, kde mám začít." odvětil prostě Eren a očima si znovu přeměřil Jeana.
"Začni tehdy, kdy jsem opustil vesnici a zavřel dveře na petlici. V té době tě místo kápě hřála plenka, pokud je správná má domněnka." zasmál se valpurt, jak ho lidé nazývali. "Uj! Na tato léta si již nevzpomínám. Jediné, co si pamatuji, je smrt mé matky a otce." povzdechl si se sklopenou hlavou a do jeho zraků se vlily slzy.
Armin dodržoval a znal zlaté pravidlo, které říkalo : Na nikom ti nesmí příliš záležet. Už nesčetněkrát mu život uštědřil ránu v podobě ztráty jeho milované osoby. Moc dobře věděl o Erenově smrtelnosti a o smrtelnosti všech lidí. Dlouhou dobu stál a jen pozoroval plačícího chlapce, než se mu ho konečně zželelo a hoch padl do Arminova sevření. "O smrti tvých rodičů jsem netušil, dovol mi, abych se omluvil." "Omluv není nutno. Je tomu již dávno. Chcete tedy znát můj příběh?"
Oba muži jen přikývli a usadili se vedle churavého Erena. Armin po jeho pravém boku, Jean po levém boku.
"Dobrá tedy… To léto, kdy jsem dosáhl desátého roku života, jsem objevil ve sklepě rudou kápi. Byla zatuchlá a plna prachu. Zřejmě ji tu zanechala má ujčina, matka mi o ní často vyprávěla. Převelice se mi líbila. Od té doby, v čemkoliv jsem byl oděný, jsem vždy nosíval rudou kápi. Nezáleželo na tom, zda se právě chystám ke spánku, pracuji na poli nebo si jen tak chladím nohy v potoce. Vždy tu se mnou byla kápě. Rudá je neobvyklá barva a lidé jí špatně přivykají, takže vlastně ani nebylo nějak podivné, že se mi vyhýbají. O tři léta později nastoupil do čela vesnice muž jménem Erwin Smith. Je to vysoký muž, který opravdu nahání hrůzu. Má velice husté obočí a…" Vtom ho mág zarazil.
"Erene, jeho vzhled je mi moc dobře znám. Ten pankhart často chodíval k nám." "Pankhart?" zarazil se Eren. Stále sice panoval středověk, ale takto zastaralá slova nikdo neužíval. Měl jen hrubou představu o tom, jaký význam toto slovo má. "Jistě, pankhart." vložil se do rozhovoru Jean. "Uj! Zřejmě toto slovo neznáš. Užívávalo se pro označení nemanželského dítěte, ale určitě znáš jeho zkomoleninu - parchant." To však chlapce udivilo ještě více. "Nemanželské dítě?" "Ano. Nikdo tuto pravdu nezná, ale poslyš, Erene… Jeho matka byla hofarta." Toto slovo už bylo Erenovi známé. Jinak řečeno, Erwinova matka byla zkrátka a dobře běhna.
"Nicméně…," pokračoval Eren "V mých třinácti letech mne začali lidé podezřívat z úhynu jejich dobytku. O pár měsíců později udeřila nemoc a začali umírat i lidé z mé vesnice. Nastala tato krutá zima a vesničané přišli o zásoby během pár týdnů. Za všechnu tuto spoušť mohu já a má kápě, alespoň dle našeho vodiče. Nejprve mne chtěli upálit, nebo ukamenovat, ale ukázalo se, že Erwin nebude až takový lap a pouze mne vyhnali. Prosil jsem je o smilování, úpěnlivě jsem žádal o povolení zůstat, ale lid byl neoblomný. Nejhorší byl pohled mé sestry - nebyla znechucena, nepohrdala mnou, nevěřila těm zvěstem o mé noční proměně v Titána. Nesměla však ani hlesnout, sic by ji potkal stejný osud jako mě, možná i horší. Dívala se na mne těma překrásnýma očima a prosila, ať se jednoho dne vrátím, živ a zdráv. Já jí však mohl odpovědět jen pohledem říkajícím "Sbohem". Chvíli na to jsem se sebral a utekl pryč, jelikož jsem zaslechl zvuk připomínající padání kamene. Doběhl jsem až do lesa, kde jsem se začal modlit, omdlel a nakonec jsem se vzbudil zde. V teple a bezpečí." vyřkl poslední slova Eren.
"Víš, Erene, zde nejsi úplně tak v bezpečí. Armin měl vizi. Někdo tě stopuje a lační po tvé krvi. Na tyto Arminovy báchorky a bludy příliš nevěřím, ale jak jsem tě nesl, povšiml jsem si pár stop, které rozhodně nepatřily tobě. Ty jsi byl bos, zatímco tyto stopy byly jasně vyšlapány někým obutým. Musíme tě nějak dostat do malé vesničky kousek odtud. Žije v ní i můj blízký přítel, Marco. Je velice milý, rád tě tam uvítá." usmál se Jean. "Inu, dobrá. Věřím vám. Sám jsem si všiml nějaké postavy, která mne následovala." uznal hnědovlásek. "Ale prosím, nechte mne tu ještě pár dní s vámi. Je mi tu tak dobře." prosil. Partneři se na sebe podívali a beze slov si předali zprávu. "Jistě, srdečníčku, pár dní bys tu snad mohl být. Pak se ale vydáš na cestu, abys mohl žít." usmál se sladce Erenův kmotr a lehce ho rukou polaskal ve vlasech.

"Ty naše Červená Karkulko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 27. března 2017 v 20:24 | Reagovat

No páni, tohle bylo naprosto super. Strašně krásně se to četlo :)
Jsem zvědavá co bude dál.

2 Kai-san Kai-san | Web | 27. března 2017 v 21:42 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuju. Mně se zase strašně hezky četl tento komentář. :-)
Další část vyjde opět příští pondělí. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama