Třetí kapitola - Pohřben lesem.

8. listopadu 2017 v 8:42 | Kai-san |  Little Red Riding Hood
S touto kapitolou jsem absolutně nespokojen/a, ale je celkem důležitá, takže si ji užijte!

Eren si užíval blahobytu, který mu tak dlouhou dobu scházel. Měl všecičko, na co jen pomyslel. Teplo, pohodlné místo ke spaní a čerstvé jídlo na zasycení jeho žaludku i uprostřed kruté zimy. Pozbýval důvodů k opuštění blahodárné chýše. Zpočátku se sice obával o svůj život, protože moc dobře věděl, že jej někdo pronásleduje, ale obavy opadly jakmile si uvědomil, jakou má jeho kmotr moc. Přeci jen, je to čaroděj. Kdo se může rovnat čaroději?
Jeho názor s ním však nesdílel ani jeden z milenců. Armin neustále bědoval a Jean měl jejich nového společníka až po krk. Byl čas jít. Už nejen z toho důvodu, že Jeanovi chyběly jeho společné večery s Arminem, ale také pro Erenovo bezpečí.
"Chlapče, myslím, že bychom se měli vydat na cestu," pronesl hlubokým a vážným hlasem Jean. "Ano, pravdu říká Jean. I já strach o tebe velký mám. Přeci, Erene, chlapče můj...vážně jen tak zahodíš život svůj? Vím, myslíš, že tě má moc ochrání. Však ostré čepeli nože v tvé vraždě nic nebrání. Vrah může přijít v noci, doprovázen tím, jak vyjí vlci. V tu dobu jsme v říši snů a on pronikne skrz černočernou tmu. Až nůž zarazí ti do srdce, nebude ti pomoci. Tohle nevíš o mé moci. Cokoliv, co jen budeš si přát, vyplní se ti snad. Ale...mluvil jsem o procesu, po němž by se snad i mrtvý vzbouzel, ale taková není síla mých kouzel. Nedokážu mrtvé přivést zpátky mezi živé, a tak tě prosím, Erene, úpěnlivě. Odejdi, vyraz na cestu. Snad najdeš si i v nové vesnici nevěstu. Jen dobré věci tě v ní čekají...chladné prsty vraha tě být nechají," prosil, jak už on sám řekl, úpěnlivě.
Hnědovláskovi se z teplé chýše zpět do mrazu opravdu nechtělo. Kdyby neměl zdravý rozum, jistě by znovu Armina odprosil o pár dalších dní. Ale Eren zdravý rozum měl, a tak vážnost situace pochopil hned potom, co se do Arminových očí z křišťálu vlily slzy. Nejen, že se mu ho zželelo, ale také si uvědomil, kolik lásky k němu Armin chová. Přikývl, neoponoval. Naopak, chtěl vyrazit okamžitě. Popadl košík, jenž mu jeho drahý kmotr daroval a uložil do něj trochu jídla a pití na cestu. "Musíme vyrazit okamžitě! Předtím, než se slunko vyhoupne nad obzor!" rozhodl.
"Jsi chytrý hoch, křtěnče můj. Chraň si drahocenný život svůj. Zajisté tě přijedu navštívit. Dovol mi tě teď ale na rozloučenou políbit." Mág vtiskl polibek na Erenovy rudé líce, naposledy projel prsty jeho hebké vlasy a poté těmi stejnými prsty, které příjemně hladily chlapcovu pokožku, zamával a během pár vteřin stál před muži statný hřebec. "Dávejte si pozor velký, můžete se setkat s vlky," varoval svého druha a pohladil jej po lysině. "Budeme, drahý," odpověděl Jean v jeho zvířecí podobě. "Vážně jsem nezemřel?" optal se stále zmatený hoch. "Však víte...Čaroděj, květiny v zimě a mluvící kůň. To přeci nemůže být skutečnost." Všichni tři se naposledy společně zasmáli, tedy, Jean se spíše zařehtal, tázající se se vyhoupl na Jeanův hřbet a společně vyjeli vstříc nebezpečí.
Kopyta se zarývala do sněhu a zanechávala po sobě dobře viditelný otisk. Eren byl bystrý hoch a jejich usnadňování vrahovi je polapit si okamžitě všiml. "Jeane? Myslím, že tohle je špatné," pošeptal hoch oři do ouška. Hřebec okamžitě zastavil a ohlédl se. "Pravdu díž, Erene. Ty stopy by se měly nějak zahladit." Chlapec seskočil z jeho hřbetu a pomaloučku si rozvazoval uzel držící jeho kápi tam, kde má být. Jean nechápal jeho počínání, a tak raději jen pozorně sledoval, k čemu se chystá. Eren smočil své prsty v chladném sněhu a trochu jej nabral do dlaně. Poté vydechl a sníh se rozletěl. Pomalu padal dolů, až dopadl na stopu po kopytě. "Tohle by možná mohlo fungovat," přemýšlel chlapec. Kápi nechal spadnout na zem a pomalu ji zasypával sněhem. "Doufám, že se sníh jen tak nerozplyne a nějakou chvíli vydrží." Opatrně uchopil konce a opatrně kápi zvedl. Pár snítek sněhu se sneslo k zemi, ale většina zůstala v kápi. Hoch opatrně nasedl zpátky na koně a kápi se sněhem si uložil do klína. "Teď z nás bude Jeníček a Mařenka." "Tak vzhůru do perníkové chaloupky!" zaržál Jean a rozcválal se. Dusot kopyt se ozýval lesem. Pár veverek vyběhlo ze svých úkrytů, aby se podívalo, co narušuje jejich klid. Eren se smíchem rozhazoval promrzlou rukou sníh, který kouzelně poletoval ve vzduchu a především pohřbíval stopy.
Začínalo se smrákat. Zvěř se ukrývala, jen sovy a netopýři poletovali kolem stromů. Hustým lesem se ozývalo soví houkání a praskání větviček. Hoch se pevně držel hřebcovy hřívy a neustále kmital očima mezi stromy. Sužoval jej strach, veliký strach. Srdce mu bilo jako o závod pokaždé, kdy spatřil siluetu netopýra, jak se prohání nad jejich hlavami. "J-Jeane? Prosím, chci si odpočinout a rozdělat oheň...," prosil. "Musíš sečkat...Tam, kde jsou netopýři, musí být i jeskyně," vysvětloval Jean. "Vidíš? Tu je!" kývnul směrem k malé jeskyni porostlé mechem, jež se tyčila přímo před nimi. "Zde přečkáme noc a zítra jistě nalezneme Marca," uklidňoval strašpytlíka. Opatrně vklusal do jeskyně. Byla v ní černočerná tma a také převeliká zima, ale oheň nebyl v žádném případě přípustný. Mohl by je objevit lovec a to si vskutku nepřáli.
"J-Jeane..." "Mlč a spi," rozkázal a opatrně si lehl i s Erenem na svém hřbetě. Ten se neochotně zvedl a svou kápi tentokrát užil jako přikrývku pro Jeana. Oř jen spokojeně odfrkl a pokračoval v líbezném spánku. Hnědovlasý hoch ulehl k němu a s tíhou na srdci usnul.
Lesem se ozval srdceryvný výkřik. Zvuk se odrážel od stromů a putoval krajinou dál a dál. "Oh, Bože na nebesích!" křičel chlapec, "Kriste!" brečel. "Proč jsi zarmoucen, co se děje Er-," zkoprněl Jean, nyní již ve své lidské podobě. Neměl slov. Neměl hlásek. Neměl křiku. Neměl ani vzduchu. Kyslíku, který by rozproudil krev v jeho mozku, který právě utrpěl zdrcující ránu. Ne však takovou jako jeho tlukoucí srdce, které se ale na moment jakoby zastavilo. Slaný pot vyrazil z čela a stékal po hladké kůži dolů společně se slzami, jež stékaly z medových očí. Medu již nebylo. Ztvrdl. Nyní z něj byla pryskyřice. Popraskané rty se třásly a ústa byla doširoka otevřena. Zima je zmrazovala, vysoušela a týrala, ale to bylo Jeanovi naprosto lhostejné. Třásl se, klepal, byl vysílený. Nakonec padl na kolena a nechal slzy padat do čirého sněhu. "T-t-t...to je ...M-M-M..." "Marco?" dořekl větu vystrašený chlapec. "A-a-ano..." koktal Jean. Položil hlavu do slzami nasáklého sněhu a rozvzlykal se.
Před ním ležel mrtvý Marco. Přítel z dětství, který ho vždy podržel. Přítel, s nímž podnikal nejrůznější dobrodružství, lumpárny a jiné hlouposti. Přítel, jenž ho miloval. Přítel, za nějž by položil život. Přítel, co se mu ani nedostalo důstojného pohřbu. Přítel, z něhož zbyla jen polovina těla, kterou překrýval sníh a tudíž ji neohlodala zvěř. Přítel, jenž na něj vyděšeně hleděl. Přítel, pro kterého teď Jean plakal. Eren hleděl nevinnýma očima do prázdného očního důlku. Články prstů se dotýkaly povrchu. Sychravý vítr si pohrával s černými vlasy, které tančily. Hoch napřáhl ruku k mrtvé osobě a konečkem prstů jí přikryl oční bulvu víčkem. Palcem nadzvedl bradu a zavřel nešťastníkovi ústa. Vstal, sáhl pro nějaký prášek, který přibalil do košíku a jeho barvou natřel na strom, kde Marco ležel, kříž. "Nechť najde jeho duše cestu do nebe. Nechť je šťasten v něm víc než zde na Zemi. Nechť na nás shlíží a opatruje duše naše. Amen." pronesl modlitbu Eren a následně zasypal mrtvé tělo sněhem.
"Nechť sakra dobře opatruje tvou duši, Červená Karkulko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama