Šestá kapitola - Studánka na mýtině.

15. ledna 2018 v 19:40 | Kai-san |  Little Red Riding Hood
Po dlouhé době konečně další kapitola.


Měkké polštářky prstů tiskly svá vlastní razítka v podobě otisků prstů do ledové přikrývky pod nimi. Bílý povrch se vždy na zlomek vteřiny prohnul a během pár chvilek znovu trochu nadechl. Chlapcova razítka tiskla bleskovou rychlostí, protože utíkal od důležité schůzky. Schůzky se smrtí.
Smrt má různé podoby. Pro někoho je smrtí kostlivec s kápí a kosou, pro jiného stařena vyrobená ze slámy, větviček a jiných přírodnin, jíž vždy po zimě lidé upalovali, topili či zakopávali, aby uvítali jaro. Pro chlapce se smrtí stal nízký muž havraních vlasů a očí z oceli. Bál se jej více, než se kdy bál tmy, netopýrů, myší či pohlavku od maminky. Nikdy tak nelapal po dechu, nikdy tak nezakopával, nikdy tak nepadal a při pádu nikdy nenabral do úst tolik sněhu jako právě teď.
Strach jej sužoval tak moc, až se chvílemi musel chytit za místo, kde nyní prudce bilo jeho srdce, a zkontrolovat, zda ještě na protest nevyskočilo z hrudníku, aby spočinulo ve sněhu a trochu se zchladilo. Po důkladné kontrole se mohl znovu soustředit na utíkající nohy, které se již mrazem zbarvovaly do stejné barvy jako jeho srdce. Když již s dechem nemohl, zastavil se a pro jistotu ukryl za kmenem obrovitého stromu. Prudce a těžce vydechoval, chytal všechen volný kyslík a rozhlížel se po mýtince posypané bílým práškem.
"Tolikrát jsi mne, mýtinko, hlídala. Hrával jsem si zde se svou sestřičkou, pamatuješ? Zde jsem si poprvé zranil kotník," zasmál se hoch a prstem ukázal na malý pařízek tyčící se uprostřed tohoto ráje. "I ty pařízku nezbednický...," zahihňal se znovu a zavřel své vlastní mýtinky, aby mohl naslouchat dýchání spící trávy. Nosem nadechoval chladný vzduch a jakoby cítil lidskou přítomnost.
"Ach, to není má sestra, ani kmotr, ani Jean, to je-" "Tvá smrt, plíhale. Kdysi sis tu zlámal hlezno, nyní já ti hlavu zlámu!" vzkřikla Erenova smrt a rozeběhla se i přes zranění na čele proti vyděšenému, vyčerpanému a bezbrannému chlapci s rukú oděnú.
"Ach, prosím vás, pane, nezabíjejte mne!" prosil se slzami v očích Eren a mezitím sepjal ruce, aby se mohl pomodliti. Jakmile spustil, statný muž se zastavil. "Inu, připřěta z tebe páchne na hony daleko. Zbitec z tebe nebude." konstatoval černovlásek a sněhem chladil ránu na čele. "Pane, moc vám nerozumím, ale chápu - vy můj život ušetříte, viďte?" klepal se mladší hoch a pozoroval hladinu mužových studánek. "Dobrá, budu mluvit tvou řečí," pronesl druhý, avšak jeho přízvuk nevymizel, "ale ty na oplátku stul kabelku. Odvedu tě ke svému pánu, on už se usmyslí, co s tebou učinit."
"Ach, děkuji, děkuji vám! Bůh vám žehnej! " hoch se potupně připlazil ke staršímu a počal ho líbat na hřbet ruky. "Ale fuj! Heš! Ně hav! Raději mi podej svou ruku," reagoval ihned modroočko a uchopil obě Erenovy ruce, aby je mohl svázat provazem. Poté, co svou práci dokončil, zatáhl za konec provazu a tím hrubě vytáhl svého otroka na nohy. "Nyní půjdeme, ať do soumraku najdeme vhodné místo k přespání, sic nás stihnou vlci a jiná havěť. Jasné?!" zaburácel, přísně se na jinocha podíval a počal ho táhnouti svými stopami za sebou.
"Pane, smím jen znát jméno svého pána?" otázal se nesměle otrok. Pán se jen lehce pousmál, až se mu v očích ocel zablýskla.
"Levi jest jméno mé, toť to, které budeš mít na srdci vyryté, Karkulko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama