Sedmá kapitola – Anděl smrti.

16. srpna 2018 v 21:22 | Kai-san |  Little Red Riding Hood
Já vážně úplně zapomínám, že mám blog, I'm so sorry. Zde je další kapitola.

"Pane, mohli bychom si už odpočinout?" skuhral mladší chlapec doprovázející, avšak nedobrovolně, svého druha. Ruce se mu třásly strachem, ale především mrazem, který panoval nejen v zdejších krajích, ale také v očích staršího muže.

"Stul kabelku!" odpovídal však černovlásek stále a nadále táhl hocha kupředu. Zdali panuje taková zima i v jeho srdci, pomyslel si Eren. Musí být, konstatoval. Jinak by mě nechal odpočinout, sám je již zajisté velmi znavený, mrmlal v duchu dál.

"Inu, dobrá. Zde spočineme. Tu, na pravé straně, je les. Hybaj pro dřevo," podíval se muž přísně na chlapce a vztyčeným ukazováčkem ukázal na zmiňovaný les. Eren chvíli váhal, ale jakmile pocítil čepel ocelové dýky tlačící mu na hrdlo, okamžitě zareagoval a do lesa vyběhl. Věděl, že pokud se pokusí utéct, tu ocel opravdu ucítí, nejen z očí a nejen na hrdle. Unaveně a kulhaje sbíral větévku za větévkou, až jich měl konečně plnou náruč a mohl se vrátit do místa tábořiště.

"Já tě zchludím! Dřevo! Ne větévky! Za pléšku nestojíš, nestojíš a nestojíš! To si říkáš hnojokyd?!" zuřil Levi a vytrhl chlapci z ruky zátěž, kterou nesl. Chlapec svraštil obočí, ústa zkroutil do oblouku a s nafouklými tvářemi a velkou ranou usedl na zem. "Abyste věděl, tak zaprvé, hnojokyd se neříká. Zadruhé, o většinu sedláckých prací se starala sestra. A zatřetí, už jsem vám říkal, ať na mě mluvíte srozumitelně!" vzpíral se a pozoroval, jak druh dává ohni život. Nemohl uvěřit tomu, že i takový chlad může dát vzniknout něčemu tak horkému. S rozzářenýma očima a úžasem pozoroval tančící plameny ohně a postupně si začínal všímat, jaké štěstí ho to vlastně potkalo.

S mužovým tělem si pohrávaly stíny se světlem. Zář ohně jasně vykreslovala jeho postavu. Byl přesně takový jako princ ze spousty pohádek, jež mu vyprávěla maminka. Svalnatý, urostlý, silný, odvážný, tvář vytesaná anděly, ostré rysy, hluboký hlas... jen ta povaha odpovídala spíše zlé královně než princi na bílém koni.

"Dobrá, musíme spolu přeci jen nějak hovořit. Jen ať už ustane ten tvůj uhrančivý pohled," souhlasila královna na bílém koni a usedla vedle třesoucího se hocha. "Nesmíš zemřít, tu máš," zahovořil po chvíli ticha s výjimkou praskajícího dřeva v ohni únosce a sundal svůj plášť. Odtažitě jej hodil přes Erenovu hlavu, tu svou podepřel statnou rukou a dál rozehříval své oči pohledem do žáru.

"Děkuji vám, pane," zamumlal mu na oplátku zelenoočko a počal se chumlat do pláště. Ačkoliv byl malý, pro zahřátí ramen to jinochovi stačilo. Zíral spolu s druhem do středu jejich tábořiště a tu ho pojala zvědavost. V onen moment mu jeho společník připadal jako milý člověk, ale v jiný moment se přeci choval naprosto jinak. Otázky jsou od toho, aby se jimi ptalo a získávalo odpovědi, tak proč se nezeptat?

"Pane, proč máte tak nastražené uši?" "To aby ses nedal na útěk, spratku."

"Pane, proč jsou vaše oči tak chladné?" "To aby se nikdo nedostal k mému srdci. To je ještě chladnější, zajisté by zemřel. Nejsem mordéř. Pokud tedy nejde o spratky, jako jsi ty."

"Pane, proč se vaše ruce třesou? To zimou?" "To abys věděl, že jsou kdykoliv připravené k pohybu. Jsem lovec."

"Ale pane, proč máte tak strašlivý úsměv?" "To abys věděl, na co myslím. Právě před sebou vidím tvou hlavu," odmlčel se, "... na mé stěně, Červená Karkulko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama